2026 duben - Skotsko

Konečně jsem se vydal na West Highland Way do Skotska, měl jsem to v merku dlouho a trvalo to. Trochu jsem doufal, že když pojedu už v dubnu, že se vyhnu otravným muškám a taky že tu nebudou takové davy lidí. To první se povedlo, to druhé už méně. Jedná se o dálkovou trasu v délce sta mil přes vrchovinu, z Glasgow do Fort William. Tady je pár mých stručných poznámek.

Sobota 25. dubna

Ještě před cestou jsem řešil zajímavý problém, do UK je od loňska zákaz dovážení jakkoliv zpracovaného masa (krom nějakých jasně označených a koupených věcí), takže to, že jsem sušil maso a pak i nějaké jídlo s masem, bylo docela zbytečné. Hrozí za to velké pokuty a nechtěl jsem to riskovat. Na druhou stranu, nedokážu si představit že by na to přišli, zvlášť když třeba na letišti v Glasgow jsem nepotkal doslova jediného securiťáka. Takže jsem nakonec koupil doma nějaké tuňákové kapsičky (geniální btw) a pak na místě koupil cihlu čedaru. Plus nějaká rýže, čočka a podobně, chtěl jsem mít jídlo všechno s sebou.

Celé jsem si to naplánoval správně, jenom jsem si to špatně zapamatoval. Byl jsem přesvědčený, že do Glasgow dorazím někdy kolem čtvrté odpoledne a budu mít spoustu času. Jenže mezi Prahou a Glasgow byl ještě přestup na Heathrow a ve Skotsku jsem přistál až před sedmou. Přesně podle letenky, jen ne podle mojí paměti. Naštěstí šlo všechno rychle. Batoh přijel mezi prvními, autobus mě za 17 liber (zpáteční) dovezl k nádraží Queen Street a já stihl předposlední přímý vlak do Milngavie. Což se mimochodem čte způsobem, který vůbec neodpovídá tomu, jak se to píše. Ale to tady platí jakože hodně.

Na začátek trasy jsem dorazil teda až večer. Spát v Glasgow se mi nechtělo - stálo by to peníze a ráno bych stejně musel absolvovat cestu z města. Tak jsem rovnou vyrazil. Za Milngavie jsem ušel ještě přibližně devět kilometrů, poslední část už za tmy. Cesta byla docela příjemná a pohodlná. Pěkná místa pro stan už byla obsazená a kolem desáté začínalo být pozdě na další hledání. Svítil sice měsíc, ale potmě už to začínalo být docela o hubu. Skončil jsem za kopečkem na fleku tak hrbolatém, že bych se na něj za světla ani nepodíval. Po setmění však nároky na bydlení prudce klesly. Vařit jsem nemusel, měl jsem prozíravě koupený sendvič. No a taky sem neměl na čem, protože bombu jsem koupit nestihnul.

Neděle 26. dubna

Ráno začal první celý den na trase. Cesta byla příjemná, zpočátku občas vedla po silnici, ale postupně se přede mnou otevíraly kopce a výhledy na Loch Lomond. Z vyvýšeného úseku bylo na jezero výborně vidět a počasí se tvářilo, jako bych přijel do jiné země. Slunce, modrá obloha, pětadvacet stupňů. Kde je ten skotský déšť, kvůli kterému jsem si balil věci? He?

Hned ze startu zjišťuju, že lidí tu bude opravdu dost, je to hodně populární trasa, Briti obecně jsou velcí výletníci a navíc je fakt hezky. Lidé ale byli velice přátelští, s každým se dalo prohodit pár slov a jedné holce jsem dokonce pomáhal stavět stan. Teda ne že by moje odborná pomoc byla zvlášť užitečná. Což jako je super, že si koupíš ultra lehký stan za patnáct tisíc, když ho pak neumíš postavit.

Dnešní etapa má jen tu nevýhodu, že sice ve Skotsku se může wild campovat v přírodě de facto kdekoliv, kromě několika rezervací a chráněných míst. Ale jedno takové je přesně kolem celého Loch Lomond, teda platí to během letní sezóny. Z webu národního parku jsem nedokázal jednoznačně vyčíst, kde přesně můžu spát a kde potřebuji permit. Při pokusu něco rezervovat na mě vyskočilo několik kempů, takže jsem jeden vybral. Ty kempy jsou obecně docela drahý, tenhle byl asi za sedmnáct liber. Noc jsem teda strávil v Cashel Campsite na břehu jezera. Až na místě jsem měl pocit, že asi existovaly i jednodušší možnosti, ale co už. Kdybych šel trasu znovu, asi bych se méně stresoval rezervací a více zkoumal, kam až se dá ten den dojít. Na druhou stranu jsem měl sprchu a možnost koupit vazelínu. Protože jsem se oprudil, což jako mě se nestává nikdy, ale co sem pochopil tak za to můžou kvasinky, kterým to tady zrovna extra vyhovuje.

Pondělí 27. dubna

Ráno se jezero předvedlo v celé své nádheře. Hladina byla klidná, odrážely se v ní mraky i kopce a ráno při kafíčku to byla úplná idylka. Bombu jsem koupil cestou v jednom z kempů. První dva dny trasa prochází několika městečky a občas je potřeba jít po silnici, a to je trochu otravný jako. Podél cesty narážím na spousty honesty boxes. To je tady hodně běžná věc, že lidi mají před domem krabici s vodou, sušenkama nebo čerstvým pečivem, ze které si můžete něco vzít a nechat tam peníze.

Jak mi to tak pěkně šlapalo, tak musím říct že poslední třetina dne už pohodovou procházkou nebyla. Stezka se přitiskla ke břehu jezera a změnila se v lezení přes kameny a kořeny. Několik kilometrů se táhlo nekonečně, moje tempo kleslo někam ke dvěma kilometrům za hodinu. Teprve později jsem zjistil, že tenhle úsek patří k nejnáročnějším na celé West Highland Way, tak ještě že si ty informace nečtu dopředu, jen bych byl ve stresu.

Do Beinglas Farm Campsite u Inverarnanu jsem dorazil hodně hodně unavený. A tady jsem ocenil, že jsem v kempu a dal jsem si zasloužené pivo a sprchu, ze které ale teklo tak málo vody, že jsem se po ní nemusel ani utírat. Místo pro stan jsem si navíc vybral poblíž hlučnějších sousedů, mladí kluci skotští, myslím že mluvili anglicky, ale nerozuměl jsem jim ani slovo. Po třiceti kilometrech však člověk usne i tady.

Úterý 28. dubna – Konečně Highlands

Tady jsem měl konečně pocit, že jsem na skotské vysočině. Kopce, kamenité cesty, řeky, železnice vinoucí se údolím a celý den slunce. Už víceméně zmizela civilizace, a tím pádem i lidí trochu ubylo. Modrá obloha, snad dvacet stupňů. Úplný nesmysl. Jako fakt, půlku obsahu batohu sem nepotřeboval.

Cesta nebyla nijak těžká, ale co mě teda vytáčí, že někdo vysype kameny na zem a říká tomu cesta, po tom se tak blbě chodí, to není možný. Ale jako kameny, ne kamínky. Část trasy teda i dneska vedla souběžně se silnicí, většinou však s dostatečným odstupem, takže mi to nějak nerušilo. Občas se otevřel výhled na řeku, jindy na trať mezi svahy. Bylo fakt teplo a ukázalo se, že litr a čtvrt vody mi jako zásoba nestačí, jak jsem si namlouval. Být to první dva dny, tak tam šlo nabrat na každém kroku, ale tady jsem poprvé použil filtr a nabral vodu z řeky. Vodu jsem pak musel řešit znovu, kolem Tyndrumu jsem minul příležitost další vodu koupit a později mi začala zase chybět. Chyba chyba.

Dojít jsem plánoval k Bridge of Orchy, a dost sem se těšil právě na pitnou vodu. Stojí tady typický zájezdní hostinec, docela fancy vlastně, s kohoutkem s vodou. O kus dál jsem postavil stan na jednoduchém tábořišti za mostem. Nebyly tam služby kempu, jen prostor pro několik stanů. Vlastně byl docela malý, přijít o něco později, už bych se nevlezl. Do hotelové hospody jsem šel původně kvůli záchodu, ale protože mi bylo hloupé použít ho jen tak, dal jsem si pivo. Překvapivě dobré. Začínala z toho být hezká tradice. Jinak sem se zase dostal ke třiceti kilometrům, ono to není tak hrozné, protože tu fakt není moc převýšení.

Středa 29. dubna

Po včerejším trápení s vodou jsem si rozumně naplánoval, že dlouhou etapu rozdělím na dva pohodové dny. Nikam nespěchám. Ráno jsem vyrazil kolem osmé a stoupal do otevřené krajiny Rannoch Moor. Kopce, jezírka, planiny a zase slunce. Možná nejhezčí část celé cesty. Top, top, top.

Plánovanou porci přibližně sedmnácti kilometrů jsem měl hotovou už kolem půl jedné. Představa, že teď postavím stan a budu zbytek dne sedět, mě nějak nenadchla, tak sem pokračoval dál, navzdory původním plánům. U Glencoe Mountain Resort jsem si dal burger, v němž bylo cosi připomínající prejt, a obligátně jedno pivo. Pak jsem si řekl, že půjdu ještě kousek a uvidím.

„Ještě kousek“ znamenal pokračovat kolem Kingshouse a potom na Devil’s Staircase. Stoupání není úplně brutální, ale člověka docela zahřeje. Nahoře přišly výhledy i na druhou stranu kopce a zase wow. Pak následuje dlouhý sestup do Kinlochleven. Někde tady mě začaly trápit puchýře. Hezká místa pro wild camping už byla odpoledne obsazená. Pokud nechci postavit stan ve tři a dalších šest hodin přemýšlet, proč jsem ho stavěl ve tři, nezbývá než dojít do kempu. Poslední extrémně prudký sestup, pak asfalt kolem vodních staveb a město, které jsem viděl, ale ne a ne do něj dojít.

Nakonec sem došel, na kraji městečka je kemp Blackwater Campsite. Dorazil sem trochu spálený, bolely mě nohy jakože hodně a jeden z puchýřů plný krve mi praskl. Nádhera. Takže z pohodového dne jsem si udělal 39 kilometrů a zrasoval si nohy, sem na sebe pyšný, to nemůžu říct. Kemp jako takový je hodně fajn, na recepci mi půjčili redukci na UK zásuvku (doma jsem neomylně vzal US), sprchy jsou krásné nové a s velkým proudem horké vody.

Čtvrtek 30. dubna

Ráno se z Kinlochleven musí nejprve vystoupat zpátky do kopců. Tělo se po pár krocích zvláštním způsobem rozhýbalo a chvíli předstíralo, že je všechno v pořádku. Nebylo. Na malíčku jsem měl puchýř na puchýři, místy až do krve, a každé došlápnutí mi připomínalo včerejší neuvážené rozhodnutí ujít skoro čtyřicet kilometrů. První část dne byla každopádně pořád krásně highlandská. Později se krajina začala měnit: přibyly lesy podobné těm českým, holiny po těžbě a dlouhé klesání. Nebylo to ošklivé, jen po předchozích dnech už to nebyla taková pecka. Slunce znovu pálilo a vody bylo opět málo.

Nocleh jsem měl v Glen Nevis Caravan & Camping Park, několik kilometrů před centrem Fort William. Po dnech na cestě působil velký areál s pořádnou sprchou, skoro jako lázně. Teplá voda se šamponem je podceňovaný zážitek. Kvůli puchýřům jsem si koupil pantofle. Přestože byly spojené provázkem, měly stejné číslo a údajně tvořily pár, jedna působila jako velikost osm a druhá jako deset. Paní je ochotně vyměnila, ale ani další exemplář nebyl příliš použitelný. Nakonec jsem je tam stejně nechal. Jelikož sem na konci treku, zítra jen spadnu do města, tak je namístě nějaká odměna. A v kempu měli pivo z Loch Lomond Brewery. Výborné. Do centra Fort William už jsem neměl sílu dojít, nechal jsem na ráno.

Pátek 1. května

Ráno jsem došel poslední kus do Fort William a West Highland Way dokončil. Došel sem to rychleji než sem potřeboval, ale zároveň už se mi nechtělo pokračovat do Inverness pěšky, což byla jedna z variant. Jednak kvůli těm puchýřům, ale taky ta krajina už nebyla tak zajímavá. Druhá možnost byla vyjít na Ben Nevis, nejvyšší vrchol, ale dnes to ani nešlo skrze počasí - nahoře mlha a déšť. Po několika dnech nepravděpodobného slunce si Skotsko konečně vzpomnělo na svoji pověst.

Přebookoval jsem si tak cestu domů z úterý na neděli. Stálo to asi tři tisíce korun, ale další dvě noci ve Skotsku by vyšly dráž, takže jsem změnou plánu vlastně paradoxně ušetřil. Ale Inverness vidět chci, takže autobus, co stál dvě libry a jel přibližně dvě až dvě a půl hodiny kolem Loch Ness. Čekal jsem možná větší pecku, prostě standardní místní jezero. Krajina už mi připadala skoro jako Česko s dlouhým jezerem, něco jako cesta kolem Seče.

V Inverness jsem prošel centrum a vydal se podél řeky Ness. Ubytování mělo být přístupné od čtyř, jenže nikdo neotvíral. Čekám tam ještě s jedním chlápkem tak půl hodinu, voláme, zvoníme a nic. Nebudu se stresovat a čekání řeším v Uile-bheist Distillery & Brewery na břehu řeky. Dal jsem si dvě piva a jejich whisky. Příjemný způsob, jak zabít čas, i když jedna whisky vyšla asi na dvě stovky.

Když jsem zkusil ubytování po dvou hodinách znovu, otevřela mi paní, která byla nalitá jak slíva a před tím nejspíš někde vyspávala. Zeptala se mě na jméno a odešla. Vrátila se, zeptala se znovu na jméno a odešla. Ale nějak jsme se domluvili a dostal jsem klíče. Když mi pak ta nalitá paní vysvětlovala se svým skotským akcentem, jak zapnu teplou vodu v koupelně, byl jsem trochu na pochybách.

Pokoj byl čistý, hezký a bez problémů. Ještě jsem večer zašel do typického baru, jedno z nejstarších ve Skotsku prý, na pivo a „obyčejnou, nic moc fancy“ whisky. To tady znamená osmiletá Isle of Skye. Musím přiznat, že po únavě z treku mě jedna sklenka zasáhla tak, že jsem se cestou zpátky regulérně motal.

Sobota 2. května

Poslední den jsem sedl na vlak a popojel za Inverness do Muir of Ord. Cílem byla palírna The Singleton of Glen Ord. Prohlídka byla zajímavá a hezky udělaná: měděné kotle, vysvětlení výroby a nakonec ochutnávka. Ono takhle, pokud člověk viděl jednu palírnu, tak je to pořád stejné, ale průvodkyně byla hodně milá (jak jinak) a povídala zajímavě. Whisky byla dobrá, ale domů jsem si ji nekoupil. Na můj vkus byla příliš bourbonová a málo kouřová. Je to tím, že zrovna tady primárně vyrábějí pro neevropský trh a lidi tam mají jiné chutě.

Pak už zbýval návrat do Inverness a cesta do Glasgow. Následující den odlet domů. West Highland Way měří přibližně 154 kilometrů. S večerním nástupem, docházením do kempů a chozením po městech mi v nohách zůstalo asi 160 kilometrů. Bylo to krásné a výživnější, než jsem čekal. Lidí bylo víc, než bych v dubnu předpokládal, takže příště možná zkusím něco o trochu prázdnějšího. Přesto dobrých osm z deseti: nádherné prostřední etapy, pohodlné zázemí v kempech a jen lehká škoda, že wild camping vyšel méně často, než jsem plánoval. Před příští cestou ještě musím vyřešit boty, které už byly sešlapané a nepružily, a reklamovat karimatku, v níž znovu něco prasklo a vytvořila se boule. Na seznam věcí, které bych s sebou měl brát, přibyly jehla na puchýře, kolíčky na prádlo, použitelné pantofle a kalciová mast. Člověk se pořád učí.