2025 srpen – Litva

Už se blížíme ke konci seznamu evropských zemí, kde jsem ještě nebyl. Litva mě bavila hodně.

čtvrtek 28.8.2025

Přímý let z Prahy do Vilniusu, necelé dvě hodiny a jednoduchý přesun do města. Ubytování v něčem, co byla bývalá banka, dneska je z toho kasino, bar, strip klub a byty. Na večerní procházku po centru – to město má hodně fajn vibe a jsou to samé kostely, sochy, katedrály a samozřejmě hrad. Nefunguje teda lanovka, ale zas takový kopec to není. Ze shora pěkný výhled na město a nevědět, kde jsem, klidně bych si mohl myslet, že se dívám na menší Prahu skoro – samé hezké baráčky a nesčetné věže kostelů.

Město docela žije, ale je takové poklidné až nudné, myslím to ale v dobrém. Nikdo na nikoho neřve, nikde není nepořádek. Na večeři skočím do místního pivce. Burger super, ale pivo bylo, jak bych ho vařil já. Což znamená, že super, ale v pivovaru čekám lepší, druhé jsem si raději nedal.

Večerní Vilnius je fajn. Pak navečer ještě zamířím do umělecké čtvrti Užupis, která si hraje na vlastní republiku. Má svoji „ústavu“, vyvěšenou na skleněných deskách snad ve dvaceti jazycích včetně toho našeho, a celá čtvrť je plná ateliérů, galerií a malých obchůdků. Působí to lehce recesisticky, ale zároveň hodně příjemně a svobodně. Fajn místo.

Skoro za tmy pak zajdu na náměstí, kde je jakýsi koncert smyčcového kvarteta či co. Obecně je po městě hodně hudby, bohužel jsem pod hradem slyšel nejfalešnější zpěvačku, co jsem kdy kde potkal. Lidi jí sice házeli peníze, ale dokážu si představit, že to bylo se slovy „ať toho prosím nechá“.

pátek 29.8.2025

Mám to naplánované docela natěsno, ať za co nejméně času vidím co nejvíc věcí. Brzy ráno na vlakové nádraží, kde nechávám batoh v úschovně. Je dost vedro a představa, že se s ním budu vláčet na delších procházkách, se mi moc nelíbí. Vlakem se přesunu do Trakai. Ikonický vodní hrad, de facto symbol Litvy.

Cesta hodinu a půl, nejdřív procházka na zarostlý židovský hřbitov a pak pěkná cesta podél jezera, nějaké necelé čtyři kilometry, k samotnému hradu. Ty fotky určitě každý viděl, samozřejmě se hrad opravuje, takže to mám s lešením, a i expozice mi přišla trochu omezená.

Čas na oběd, v první řadě si dávám exkluzivní sleďový salát (silkė), v podstatě něco jako bramborový salát s nakládanými sleděma. Následovala typická věc místní karaimské (turkické) menšiny – kibinai, pečené taštičky z kynutého těsta plněné masem. Ani ne tak mletým, ale spíš kousky masa. Jedna jehněčí a druhá hovězí a k tomu fantastický kvas. Jakože wow.

Na nádraží tentokrát přes město, kde je ještě druhý, opravdu nezajímavý hrad a klasické malebné kostelíky. Návrat do Vilniusu, kde vyzvednu batoh a obratem nasedám na vlak do Kaunasu. Zase maximálně hodina a půl. Druhé největší město Litvy. Je sluníčko a procházka po městě je vyloženě dost příjemná. Opět je to samé sochy, grafity, chrámy, katedrály.

Končím u místní pevnosti a pak vyrážím na hlavní třídu Laisvės alėja, plnou barů a restaurací, která končí u katedrály sv. Petra a Pavla. Spousta hezkých holek a lidí obecně. Já jsem samozřejmě zašel do místního pivovaru. Skvostný Baltic Ale a pak nějaká IPA. A k tomu místní klasické hospodské jídlo – smažený chléb s teplou sýrovou omáčkou. Nebyly to ani tak topinky, tvrdé byly jen okraje a prostředek byl měkký, kvůli čemuž se to docela debilně jedlo teda.

Ubytovaný jsem v takovém bezva hotýlku, který leží ve svahu a z balkonu je nerušený výhled do zelené zahrady. Nejlepší ubytování. A s vanou samozřejmě. Což přijde k duhu, přece jenom mám za sebou dneska nějakých pětadvacet kiláků.

sobota 30.8.2025

Čas na další přesun, ale nejprve jen k jednomu potenciálních highlightů, ke klášteru Pažaislis. Normálně tam jezdí nějaká přímá linka až k němu, ale cosi opravujou, tak je to pár kilometrů od zastávky.

Vzal jsem to kolem Kaunaské přehrady (Kauno marios) – jednoho z největších umělých jezer v Litvě. Četl jsem, že patří mezi největší vodní plochy v regionu, tak jsem si k tomu rovnou přidal asi osm kilometrů dlouhou procházku kolem dokola. Cesta byla taková obyčejná – písek, místy duny, les, nic dramatického.

Samotný klášter ale stál za to. Už jsem viděl bez přehánění stovky kostelů a klášterů, takže mě jen tak něco nepřekvapí. Tady jo. Předně teda že vstup je bránou a musíte nejdříve zazvonit na nějakou paní domácí, či co, až pak jde koupit lístek. Hned po vstupu je možnost sejít do krypty. Ale pak hlavní prostor – tolik mramoru (růžového) jsem na jednom místě snad ještě neviděl. Mramorové sloupy, oblouky, kopule, všechno bohatě zdobené a malované. Hroznej přepych. Opravdu krásné místo, fakt nádhera. Doporučuji.

Pak návrat do Vilniusu, protože mě čekal přesun dál. Na autobusovém nádraží jsem měl asi hodinu a půl času, takže jsem zaplul do místního pubu. Dal jsem si fantastické krokety plněné trhaným uzeným hovězím, k tomu mangovo-chilli chutney. Výborné. Dvě piva k tomu a je z toho velmi příjemný oběd. Plus se hrálo nějaké mistrovství v basketbalu, což je tu národní sport, tak sem mohl koukat jak to prožívají.

Následovala skoro tříhodinová cesta autobusem do Klaipėdy, přístavního města na pobřeží Baltu. Ubytování bylo zatím nejslabší z celé Litvy – nic vyloženě špatně, ale takový průměr bez emocí. A samotná Klaipėd vlastně dost podobně. Upřímně mě trochu zklamala. Přístav ano fajn, a pak zbytky hradu – respektive jen jedna věž. Centrum malé. Jsem měl pocit, že tu vlastně nic moc není. Zkušeně jsem na Google mapách našel takové to místo označené jako že tam je nejvíce lidí, došel jsem tam a tam nikdo.

Spravila to nicméně večeře. Čerstvě uzená makrela, dělaná ten den, posypaná kořením. Žádná vakuoovaná ryba z českých lahůdek, ale poctivá čerstvá makrela z Baltu. Stála asi 6 €, prodej končil v osm večer a já to tak tak stihl, bohužel samotné uzení, které dělají na místě, končí logicky mnohem dříve. Byla fantastická. Jen ty kosti… ale to k tomu patří.

neděle 31.8.2025

Ráno vyrážím na Kurskou kosu (Curonian Spit). Z Klaipėdy se tam jede malým přívozem – pár minut plavby, tam i zpátky dohromady asi za čtyři eura. Za ty peníze dobrý. Bez auta nebo aspoň kola je to ale takové nedotažené. Teoreticky se dá dojít k druhému trajektu, který bere i auta, jenže ten nejede až do města a upřímně se mi nechtělo řešit, jak se pak dostanu zpátky.

Je tu značená trasa pro pěší, nějakých 17 km tam a zpět. Většinou borový les, místy smíšený. Část vede po pláži a ta je opravdu hezká. Jenže k těm ikonickým dunám se z téhle strany vlastně pořádně nedostanete. Vidíte písek, vidíte kopečky, tušíte, že „tam někde“ to bude ono – ale není to ten moment, kdy stojíte nahoře a říkáte si wow. Ty velké duny jsou prostě dál.

Já si z toho udělal asi dvacetikilometrový okruh. Víc než třetinu po pláži – to bylo super. Pak lesem, cestou nějaké armádní objekty z druhé světové, kryty a zbytky opevnění. Zajímavé, ale že bych si řekl, že to byl highlight dne, to zase ne. Prostě dobrá procházka.

Zpátky do Klaipėdy, na nádraží pěšky (místní doprava je tu taková… existuje, ale ne úplně  když ji člověk potřebuje). Kupuje lístek do Palangy, asi za 3,50 €. Autobus nepřijel. Ani po patnácti minutách. Zato přijel nějaký místní courák, který nešel koupit online, stál 1,30 € a jel o deset minut déle. Tak jsem vzal ten. Nakonec vlastně výhodnější varianta.

V Palanze mě čekal obrovský pokoj – asi nejlepší ubytování z celé cesty. Hodím věci a jdu na pláž.

A ta je fakt krásná. Kilometry písku, široká, čistá, moře Baltu, žádné mega vedro. Tady si úplně dokážu představit prodloužený víkend – přiletět, bydlet někde u pláže, chodit, číst, dát si pivo a zase domů. Strávil jsem tam asi tři hodiny. Hodinu procházka, jedno pivo v baru, pak jsem si sedl a četl a klopil nějaké craft beery. Slunce, klid, pohoda. Tohle se povedlo. A ráno domů.

Jedna věc, kterou musím zmínit. Asi jsem nikdy nepotkal míň přátelské lidi než v Litvě. Ne že by byli vyloženě nepříjemní. Oni prostě jen nejsou přátelští. Nikdo se neusměje, nikdo nekývne. Spousta restaurací a muzeí působí, jako by byly zavřené – člověk skoro váhá, jestli může dovnitř. Potkal jsem asi dva naháněče před restauracemi. Ti se tvářili, že je vlastně obtěžuji už tím, že kolem jdu. A nebylo to jeden den na jednom místě. Byly to celé čtyři dny. A jsem z toho trochu v šoku. A trochu to nechápu. Ale opakuju, nejsou nepřátelští, to bych nikdy neřekl.